Hlavní stránka

Podrobnosti

Kategorie: Cestování - cyklo

Zveřejněno: 21. 8. 2011 0:20

Zobrazení: 10937

Také bych tento článek mohl nazvat "S cyklovozíkem v zemi krále Miroslava", protože v době, kdy se následkem stupidní krátkozrakosti jednoho hloupého redaktora rozpoutala debata o tom, zda odfláknutý zákon neřešící přepravu dětí v přívěsných vozících za kolo znamená, že jsou u nás zakázané, je opravdu skoro jednodušší vyrazit s vozíkem "zpívat" za hranice, kde je naštěstí ona vyspělá evropa a kde dávno pochopili potřeby cyklistů a až na výjimky mají tento druh dopravy ošetřený.

Ale dost politiky, pojďme k věci - cyklodovolenou na kolech jsme již párkrát zažili a je na čase, aby do tohoto světa vstoupil i Filípek. Zatím je mu 2 a 1/2 roku, takže když vyjedeme do okolí na kolech, většinu cesty tráví ve vozíku, jí, pije, spí, hraje si s hračkami, prohlíží knížky, občas na zastávce vyleze prozkoumat okolí a když je nejhůř, pustíme mu ve vozíku nějaké večerníčky. Vozíme s sebou také odrážedlo a na mírně klesajících trasách s nulovým provozem jede i po svých. Na úvod jsme vybrali organizovaný zájezd - přeci jen nějaké to zázemí se hodí, starostí bude i tak dost. Volba padla na zájezd "Pestrý týden v srdci Alp" od cestovní kanceláře CK Trip, který od pohledu vypadal, že by nám mohl sednout.

Balení
Je neskutečné, kolik serepetiček potřebuje takový prcek a kolik toho sami taháme pro jistotu "co kdyby". Jedna sportovní taška, druhá, třetí, dva batohy, dvě narvané řidítkové brašny, igelitka s přilbama, Filípkův baťůžek s hračkama které si sám vybral, brašna s nářadím na cestu, servisní kufřík s větším nářadím (máme fungl nová vlastnoručně postavená kola, trochu se obávám, zda bude vše OK, protože jsme na nich stihli najet jen asi 100km) a samozřejmě dvojice kol a cyklovozík zabalený do cestovního vaku s přibaleným odrážedlem. Plán, že zabalíme v průběhu týdne se pomalu rozplynul, takže kromě nářadí se vše řešilo až v pátek večer. Skončili jsme v jednu hodinu v noci a zírali na tu kupu tašek. No co - nějak to do auta nacpeme. Hlavně, aby nás s tím pustili do autobusu ;o)

Vyrážíme
Je 30.7.2011 5:00:00 a budík nás po méně než 4 hodinách spánku vrací do reality. Jana má za úkol připravit sebe, Filípka a jídlo na cestu tak, abychom v 6:00:00 vyrazili. Já narychlo posnídal, dal se do pořádku a začal nakládat auto. Když byla většina tašek na palubě, odjel jsem pro kola. Nahodit na střechu příčníky, na ně našroubovat staré nosiče kol, do nich pracně přikurtovat obě kola, vozík se nakonec vešel do kufru, ale než jsem to celé smontoval, přeházel tašky a vrátil se zpět, bylo už 6:15:00. Nakonec vyrážíme s 25 minutovým zpožděním. Po D5-tce do Prahy na Zličín je to brnkačka, provoz minimální, ale ve městě pomalu začíná houstnout. Záměrně jsme zvolili cestu přes centrum, protože Jižní spojka je dálniční typ komunikace a tam se člověk v případě nějakého karambolu neotočí a musí čekat, než se zprůjezdní alespoň jeden pruh. V centru se většinou otočit dá a dá se pak případně zvolit jiná trasa, ale cesta trvá o chlup déle. Naštěstí odhad doby takto koncipované cesty (1:15:00) byl celkem přesný a tak nám z hodinové rezervy zbyla půl hodinka než dorazil autobus. Takže sundat kola, nosiče do kufru, všechno do autobusu a můžeme vyrazit. Bereme s sebou i autosedačku, aby byl Filípek ještě o chlup lépe chráněn a navíc líp uvidí.

30.7.2011 - Den první - nestíháme
Cestováni autobusem na takovou vzdálenost s Filípkem absolvujeme poprvé. Cestou se u něj střídáme, naštěstí si i po obědě na půl hodinky schrupnul, ale i přes fakt, že stihl skouknout 2 DVD přetažená na flešku a puštěná na jeho soukromém mnou sestaveném přehrávači designovaném pro použití ve vozíku (display pro couvačky, 12V gelovka, externí aktivní reproduktory, přehrávač MP4), nějak se to vleče. Cesta je plná omezení rychlosti z důvodu oprav, vyrazili jsme trochu pozdě (nakládání trvalo déle) a navíc nás poměrně dost zdržela kontrola policie ČR, která si zrovna na dnešek připravila hloubkové zkoumání autobusových dopravců a tak není divu, že jsme nabrali snad více než 2 hodiny. První plánovaná vyjížďka je tedy odpískaná, budeme mít čas tak akorát na nastěhování a můžeme jít na večeři. S ubytováním je to trochu složitější. Bylo možné bydlet buď na ubytovně, kde je na pokoji více lidí, kteří se z počátku ani neznají a společné sociální zařízení, nebo v penzionu, kde je možné mít dvoulůžkový pokoj a vlastní sociální zařízení. Po zralé úvaze jsme si připlatili za penzion. Tedy ne že bychom nutně potřebovali takový komfort, ale třeba jen přesvědčit večer Filípka, aby se šel dobrovolně koupat je zatím trochu oříšek (většinou si zrovna tou dobou potřebuje hrát). A když už tedy souhlasí, tak nevím jak by to dopadlo, kdyby byla zrovna fronta na sprchy ;o). Pak je tu uspávání na které potřebuje klid, před půlnocí vstáváme preventivně na čurání, občas se i na chvíli probudí kolem 3. hodiny ráno a nevíme, zda by to nerušilo ostatní ve společném pokoji. Pár nás tedy míří k penzionu. Na místě se dostáváme do situace jako vystřižené z filmu "Homolka a tobolka", kdy hotelier zjistí, že musí ubytovat v jednom pokoji dvě rodiny. Jana se s Filípkem zasekla kousek od penzionu na náměstí a než dorazili, druhé dvě rodiny to stihly okouknout na pokoji a shodly se, že toto ne (když už si platí), takže jedni dostávají nějaké náhradní řešení v podobě dočasného bydlejí v jiném penzionu a než jsme se stihli zapojit, bylo to vyřešené (naštěstí lépe než ve zmíněném filmu ;o). Před večeří jdeme na nejbližší kešku, kde zjišťujeme, že není tužka a samozřejmě zůstala na pokoji, takže nezbývá, než se tu stavit znovu. Po večeři měl být večerní program pro děti, ale Filípek se tou dobou již běžně chystá ke spánku a navíc má z rána hodinu deficit a z odpoledne dokonce 2 a půl hodiny proti obvyklým 3 hodinám, které odpoledne dává. Takže vynecháváme a jdeme rovnou uspávat a vlastně i sami spát, protože jsme si k němu lehli oba a už jsme nevstali ;o).

31.7.2011 - Den druhý - vodní svět
Dnes nás čeká první cyklovýlet. Máme jet autobusem ke Krimmlerským vodopádům a kde by měl být k vidění prý 5. největší vodopád na světě. Přemýšlíme jak Filípka co největší úsek nést a nebo vézt v kárce a najednou je tu alternativa - vodní svět plný mokrých atrakcí pro děti a hned vedle parkoviště. Plány se tedy rapidně mění (a nejen u nás), protože pro Filípka (a děti obecně) bude toto naprosto o něčem jiném - místo pro něj nudného koukání na padající vodu bude moct sám aktivně tlačítky a páčkami ovlivňovat všemožná vodní udělátka.

A nelitujeme - vodopád byl z dálky perfektně vidět, takže jsme jej tak úplně nevynechali a myslím, že kdybychom měli 4x tolik času, tak Filípka od těch vodních blbinek stejně budeme tahat a on nebude chtít. Nakonec jsme to uhráli na čokoládku, takže zpět k autobusu to bylo bez pláče. Navíc jsem Filípkovi slíbil, že mu na zahradu nějakou páčku nebo tlačítko taky udělám. U autobusu dáváme oběd, připravujeme naše kola a Filípkův přívěs (jen moje jízdní souprava má díky přívěsu asi 185 kg) a pak už vyrážíme směr Mittersill, kam mezi tím autobus přejede.

Je to dobrých 35km, ale nespěcháme - cestou zvládáme zastavit se u zjevně veřejně přístupné trampolíny, ale i necháváme Filípka aby potrénoval jízdu na odrážedle. Stavili jsme si i pro kešku u jakéhosi dětského či naučného parku.

Nakonec ale začíná čas kvapit, takže přidáváme a do cílového města dorážíme 10 minut před stanoveným časem (a nejsme sami). Tady se ale nějak ne a ne zorientovat. Nepřečetli jsme si podrobně instrukce a v domnění, že nám stačí najít červený dům o kterém ráno mluvila průvodkyně (ten jsme našli hned) prohledávali jeho okolí (a nejsme sami). A nikde nic. Nakonec kombinací údajů získaných od domorodců jedním aktivnějším tatínkem s údaji v popisu cesty nacházíme autobus. Dostáváme trochu vynadáno, protože když se řekne v 5 hodin, znamená to prý vlastně půl hodiny dřív, aby se stihly naložit kola ;o)

Po návratu zpět máme před večeří čas tak akorát zajít znovu na kešku, kde jsme včera neměli tužku a řádně se zalogovat. Po jídle míříme zpět na penzion, protože Filípek toho opět moc nenaspal (ve vozíku tak 1/2 hodiny). Že by vypadal nějak unaveně to tedy ne, ale po koupání už si sám zalezl do postele a dožadoval dudáka.

1.8.2011 - Den třetí - Kaprunské kaskády
Čeká nás výlet autobusem na přehrady a odtud po vlastní ose zpět. Když jsme přejeli Kaprun, začala silnice dost strmě a v serpentinách stoupat. Trošku nás to vyděsilo (tudy opravdu pojedeme ?), pak jsme si všimli odbočky s charakteristickou zelenou cedulí, což nás uklidnilo (nepojede se celou cestu dolů v plném provozu), ale i to bylo ještě řádný kus na parkoviště a docela slušné převýšení. Zde jsme si koupili lístky, nastoupili do speciálního autobusu a neuvěřitelnou rychlostí vyrazili směrem nahoru úzkými silničkami a tunely tak akorát pro autobus. Po chvilce jsme zastavili u speciální lanovky.

Je koncipovaná tak, aby uvezla celý autobus, ale to jen když je potřeba jej dopravit nahoru, aby mohl pendlovat mezi horním stanovištěm lanovky a horní přehradou. Cestující ze dvou autobusů se pohodlně vešli na lanovku, která s námi vystoupala nahoru. Zde opět všichni nastoupili do dvojice autobusů a vyrazili jsme nahoru. Celá cesta trvala asi 30 minut a dostali jsme se do výšky přes 2000m nad mořem. Když jsme úplně dole nastupovali do autobusu, spousta lidí měla připravené bundy a Jana měla tendenci vystoupit a rychle pro ně taky běžet. Naštěstí nahoře bylo krásně a hlavně teplo, takže i Filípek nakonec (byť připraven na chlad - mikina s kapucí) šel do krátkých kalhot a trička.

Měli jsme obavy, co tu budeme s Filípkem dělat, ale ukázalo se, že jsou tu dobře připraveni na rodiny s dětmi. Úžasná klouzačka, modely ovcí a panáček turbíňáček - ten je tu na každém kroku. Vlastně než jsme se dostali přes dětské hřiště a zmrzlinu k cestě po přehradě, už byl čas se zase vracet, naskočit do autobusu, pak na lanovku, další autobus a dole už rychle něco sníst, dát dohromady jízdní kola a z výšky nějakých 1040m nad mořem můžeme na asi 850m nad mořem během necelých 4km sjet po kvalitní silnici až k odbočce na cyklotrasu.

Hydraulické kotoučové brzdy mají s námi (hlavně v případě mě a vozíku, kde je to přes 180 kg) trpělivost. Sice už je cítit obložení a kotouče chytají barvu, ale na brzdách samotných se dá udržet ruka, takže je vše OK (jsou určeny pro downhill, takže musí něco vydržet ;o).

Na cyklotrase, která vedla nejdříve podél potoka jsme si odskočili na nejhezčí kešku z těch, které jsme tu odlovili. Pokračování bylo sešupem dolů k vodní elektrárně, do Kaprunu a přes pár dalších kešek až do Zell am see, kde jsme na chvíli zaparkovali na dětském hřišti. Nemohli jsme tu zůstat až tak dlouho, takže jsme Filípka brzy honili zase do vozíku, aby se dnes ještě stihl vykoupat. První místo s možným koupáním bylo veřejné koupaliště přímo ve městě. To jsme vynechali, protože s koly by nás tam nepustili a dojeli jsme tedy až na doporučené veřejné plážičky na severní straně jezera. Tam jsme zaparkovali 10m od vody a Filípek šel řádit s lopatičkama do vody a na kamínky, které pokrývaly břeh i dno.

Když byl Filípek dostatečně vycachtaný a již se blížila doba večeře, vyrazili jsme znovu na cestu. Trošku jsme se motali než jsme najeli na správnou cyklotrasu (nějak tu vázne značení), ale nakonec jsme dorazili včas. Rovnou z kol jsme naběhli do jídelny, kde už se podávala večeře, po které jsme se ještě zašli projít (Filípek se předváděl na odrážedle před panem řidičem a kuchařem a tvářil se strašně důležitě a pořád po nich pokukoval, jestli jej sledují ;o). Na vyhlášení jízd zručnosti jsme zatleskali vítězům i poraženým, naložili kola do přívěsu, sbalili si věci z kol a vyrazili směr sprcha a obvyklé uspávání.

2.8.2011 - Den čtvrtý - dětský zábavní park
Další výlet je plánován do dětského zábavního parku s minimálně 50-ti atrakcemi. Zatím nevíme do čeho přesně jdeme a kolega od stolu nám trochu nasadil brouka, protože "pro takhle malé děti to prý moc není", ale naštěstí ho asi jen zradila paměť, protože podle všeho je tento park právě pro takto malé děti ideální. Dorazili jsme na parkoviště, s pomocí průvodkyň, které vyjednaly skupinovou slevu jsme koupili lístky a hurá na atrakce. Kromě hlavní atrakce, kterou je horská dráha jsou všechny ostatní zdarma a bez omezení. Na horskou dráhu dostáváme ke každé vstupence jeden žeton a další si můžeme dokoupit. Uvnitř ihned míříme na dětský traktor a motorku (obvyklé z obchodních domů), které se tu točí bez placení pořád dokola. Pak leze Filípek do domečku plného míčků se skluzavkou a to je jen na rozehřátí, protože následují báječné skluzavky s bezpečným přístupem skrze větrný mlýn, vysutý most a vedlejší stavbou šup dolů na klouzačku.

Filípek to zvládá sám (stačilo jít napoprvé s ním a ukázat mu cestu). Pak se jde na skákací megapolštář a to už jsme ve víru atrakcí naplno a asi nikoho nepřekvapí, že jsme se vrhli i na tu horskou dráhu. Vystáli jsme frontu, nasedli do autíčka a už to jede. Měli jsme trochu obavy, jestli to na Filípka nebude moc, ale líbilo se mu to. Pak jdeme na právě otevřenou vodní obdobu horské dráhy, kde se nasedne do kruhových člunů, vyvezete se na jezdícím páse nahoru a už to frčí a cáka dolů kanálem vody i menšími peřejemi.

Tady Filípkovo nadšení nebere konce. Jezdíme s ním na střídačku a už máme oba totálně mokrá záda i cyklovložky. Naštěstí se Filípek nechal přemluvit že jdeme na vláček, jinak tam snad jezdíme ještě teď ;o).

Jízda vláčkem ukázala, že park je ještě o chlup větší, než jsme si mysleli, takže míříme až dozadu k cachtališti, aby se Filípek ochladil.

Dali jsme tam i zmrzlinu z automatu a pak cestou ven ještě zašli na oběd. Pak následovala obvyklá kompletace jízdních kol, naložení Filípka a ten po nějaké té stovce metrů spí jako když ho do vody hodí.

Plánované dvě kešky na sestě k Pillerskému jezeru nám ovšem vůbec nevyšly, protože první jsme nenašli a druhá se ukázala být zřejmě na vrcholu kopce, čas opět nebyl, takže jsme ji ani nešli hledat. Jana si stihla smočit nohy v potoce, já se zajel podívat na okraj jezera a už jsme frčeli zase zpět. Filípek dal ve vozíku celkem 1 a 1/2 hodiny, což je u něj rekord, ale když se probudil, moc dobrou náladu neměl, takže jsem do toho šlápl a za pár minut jsme už byli u autobusu, kde jsme pro něj už našli nějakou zábavu. Po návratu zpět nám zbyla hodinka času před večeří, takže jsme tentokrát přišli vymydlení ze sprchy. Po večeři následoval návrat do penzionu, pohráli jsme si s Filípkem, uspali a začali balit tašky, aby ráno nebyl moc fofr.

3.8.2011 - Den pátý - odjezd
Ačkoliv je den odjezdu, čeká nás ještě jeden úsek na kole a jako třešínka na dortu pak extra dlouhá letní bobová dráha. Po snídani se v rámci briefingu dozvídáme prakticky jen směr a doporučení začít o kus zpátky v Maishofenu. Cest prý vede víc, stačí hledat ;o). Dobrá, tak tedy tašky naloženy do autobusu, obvyklá sada cyklovybavení připravena na kolech, takže vyrážíme směr Maishofen, kde máme zálusk na kešku přímo na náměstí u kostela a také chceme poslat pohledy, které jsme chtěli poslat už od prvního dne a máme je i koupené.

Na náměstí tedy já a Filípek jdeme hledat kešku k fotostojanu, kde Filípka samozřejmě uchvátily tlačítka, takže fotí pořád dokola náměstí. Samozřejmě jsme se vyfotili i sami a fotky si doma stáhli. Keška ale odolává - skoro bych řekl, že i podle hintu přesně vím kde má být, skoro jsem tam i narval hlavu, ale buď je fuč, nebo někdo s keškou v ruce čeká, až ta banda mudlů na kolech vypadne, aby ji mohl nepozorovaně vrátit. Po menším nákupu a odeslání pohledů tedy vyrážíme s nepořízenou. Úspěch jsme naštěstí měli na dalších čtyřech keškách, takže v pohodě.

Cestou ovšem malinko ztrácíme přehled kudy pokračovat. Jednou jsme zajeli do slepé odbočky končící u chat a jinak míříme sice správným směrem, ale docela přes kopec a lesem - čili asi ne tou nejpohodovější cestou. Nakonec se dostáváme tam kam chceme - tedy na parkoviště pod lanovkou u bobové dráhy (je to sem kousek krpál s 11% stoupáním), ale přece nebudu tlačit (tlačit kolo s přívesem je skoro stejně náročný jako to vyjet na 1-1). Pot ze mě crčí, vykládám věci z kol a vozíku a už míříme k pokladnám. Jako na potvoru právě přijely 2 autobusy, takže vystát frontu byla pěkná otrava. Další fronta nás čekala u lanovky, kam jsme s Filípkěm hned zamířili a to jsem netušil, co nás čeká nahoře - tam byla fronta dlouhá a široká jak vlak. V půlce čekání z Filípka vypadlo, že potřebuje čurat. Němec za mnou měl naštěstí taky děti, takže měl pochopení a podržel nám místo. Když z Filípka asi 2m před turnikety vypadlo, že potřebuje kakat a začal všelijak poskakovat, celkem jsem se orosil, protože kromě lístku na jízdu dolů jsme s sebou neměl nahoře vůbec nic. Naštěstí to vydržel a nějak rozchodil, takže jsme si jízdu dolů mohli užít. Škoda, že před námi jel táta s dcerou, která dostala vlastní vozík a teprve se to učila, takže jeli místy krokem a my abychom si to mohli užít museli často hodně zpomalovat a dávat jim náskok.

Filípek byl z jízdy nadšený a i když jsem se mu snažil vysvětlit, že na tu 1.6km dlouhou dráhu můžeme jen jednou a "plácli jsme si na to", dole hned jak vystoupil hned začal povídat "jo jo tobogán" a když zjistil, že znovu už ne, tak hodně plakal. Spravila to jako obvykle až čokoláda. Pak už jsme jen shodili cyklohadry, převlékli se do civilního oblečení, naložili kola a vyrazili směrem k domovu. Filípek se cestou prospal, skouknul 3 DVD a podle plánu jsme ve 21 hodin večer už vykládali kola v Praze na Černém mostě a ve 22:30 už ukládali Filípka ke spánku v Podluhách (jak lehnul, tak spal).

Geocaching
Kdybychom si toto místo vybrali jako cíl geocachingového výletu, mohli bychom se během pár dní vracet (alespoň podle map) se stovkami nálezů. Bohužel pokud mám brát v potaz keše které jsme míjeli, našli i nenašli, musím říct že kešky tu jsou asi hlavně pro motorizované geocachery. Kdykoliv jsme míjeli nějakou kešku a jeli jsme po cyklostezce, byla někde u silnice mimo cyklostezku. Keše v přírodě i městech jsou asi ve většině případů velikosti mikro (až na výjimky) a často nejsou tam, kde by je člověk hledal, nebo kam ukazuje GPS. To je trochu špatná zkušenost. Také často chybí anglické hinty. Z tohoto pohledu byl odlov kešek trochu zklamání. Ale pár (10) jsme jich našli.

Závěr
Jako nenáročný cyklistický zájezd prakticky pro každého kdo má děti je "Pestrý týden v srdci Alp" asi ideální. Spojení zábavy, krásného prostředí s čistou přírodou s pohybem nelze vůbec nic vytknout. S přívěsem jsme byli jediní - ostatní již měli trošku odrostlejší děti schopné samostatné jízdy, ale pokud CK Trip bude nadále k přepravě vozíků přistupovat stejně vstřícně, myslím, že je to zájezd vhodný i pro tuto věkovou kategorii, případně pro kategorii jezdící na vlečné tyči (i když tam asi pozor na to, že musí být tyč demontovatelná, protože s ní by asi nebylo kolo možné naložit). Myslím, že v detailech by se dal zájezd mírně upravit - například výlet k vodopádům je zajímavý pro rodiče, ale jen tak mezi řečí v autobuse říct, že je možné případně zajít i do vodního zábavního parku je trochu škoda - za nás by měl být primárním cílem tento zábavní park a pro větší možnost zajít se podívat k vodopádum a pěkně to nabídnout od začátku oboje, případně to postavit jako rovnocenné možnosti. S časem se potýkalo na zájezdu více lidí - bohužel není gumový, takže když se chce člověk někde zastavit, tu fotit, tam smočit nohy, utíká rychleji než by bylo třeba a může to vypadat, že je to špatně naplánované. Jenže i kdyby se čas natáhnul, stejně by to nestačilo - to by musel mít zájezdy dvojnásobnou délku a vše by se muselo absolvovat 2x. Průvodkyně působily profesionálně, byly i technicky zdatné, protože kola do přívěsu kurtovaly samy a to včetně povolování a utahování představců, které bylo občas nutné kvůli natočení řidítek. Samostatnou kapitolou je řidič, který nejen že při vzevrubné policejní kontrole měl všechno v naprostém pořádku, ale byl komunikativní, příjemný a to i k dětem - jednoduše žádný "Řiditel autobusu" ;o)). Snad jen cestou zpět mohl trochu krotit klimatizaci, protože byla v autobuse až dost zima (a venku pařák), což Filípek odnesl pořádnou rýmou. A nelze zapomenout ani na kuchaře - pokud se Vám při vyslovení tohoto slova vybaví "Pohlraich", tak si představte osobnost, která je uplně opačném pólu - pozorný, slušný, kultivovaný profesionál, který leckde poskytl i dobrý tip kam zajít, co by se mohlo Filípkovi líbit, často přistupoval k vaření i celkem individuálně (což bylo naprosto unikátní) a i když kupříkladu k snídani byla k dispozici mísa ovocného jogurtu který Filípek nemusí, stačilo se zmínit že jí jen bílý a ráno byla na stole u kterého jsme seděli miska s bílým jogurem. Prostě paráda.

• Předchozí
• Následující